Tyto stráky mohou obsahovat HET(vztah dívka X kluk), ale i SHOUNEN-Ai (vztah kluk X kluk ) Prosím komu se to nelíbí, ať opustí tento blog. Těm co se to líbí, pěkné počteníčko. Dále bych ráda upozornila na autorská práva, vše co je na tomto blogu je mnou vymyšlené, tím pádem mé vlastnictví. Děkuji za pochopení. Vždy u povídky, či kapitoly bude UPOZORNĚNÍ, jestli je to HET či SHOUNEN-Ai a jestli se tam náhodou nenachází scéna nevhodná mladší 18 let.

Vaše Lilien♥





7. Kapitola

22. ledna 2012 v 19:42 | Lilien |  Cyklus- Jiný svět
Tak další dílek na přání Tris. (Přepsáno)

Upozornění: Het bez věk. omezení


Naštěstí se nikdo nevyptává a dále jedeme v tichu, dokud nevjedeme do další vesnice. Ta už je, díkybohu, normální . Otevřu okénko.
"Ahojky Mary, jakpak se máš? Je tu něco nového?" optám se asi tak devítileté holčičky.
"Nic nového, Leilo. Už jsi se vrátila?"
"Hmm, ano, musíš mě někdy přijít navštívit." usměji se na ní.
"Moc ráda, tak zatím." zamává mi Mary.
"Kéž by jsi si pamatovala svého bratra." zašeptám už do ticha auta. Ani si neuvědomím ,že jsem to řekla nahlas. Ještě zamávám pár lidem ,kteří mě s úsměvem na tvářích vítají. V autě je až nepřirozené ticho.
"Děje se něco?" optám se. Všichni jen mlčí, pokrčím rameny. Tak ať si to nechají.
Vyjedu z vesničky, kde na mě čeká velký kopec a na vrcholku se vznešeně tyčí moje sídlo.
Zastavím před takovým menším palácem. Usměji se a odemknu auto. Odepnu pás a řeknu ostatním.
"Tak vás vítám v mém sídle."
Uslyším lapání po dechu. Vystoupím z auta a ostatní mě následují. Od Ravena si vezmu kotě. Hmmm, měla bych mu dát jméno. No což, to počká.
Vydám se ke dveřím, v patách mám celou partu. Když jsem kousek od dveří, tak se otevřou a já spatřím mou hospodyni, které může být tak dvacet. Já, ale vím, že je něco víc, stejně jako já. Je neobyčejná. Má schopnost ohně.
Usměji se na ní. "Ahoj Anyto." pozdravím ji.
"Vítejte, paní, zase doma."
Úsměv mi oplatí a já ji následuji i s partou do jídelny ,která je propojená s kuchyní.
"Posaďte se. Chtěla bych vám říct pravidla, která budete dodržovat. Jásné?" zavrčím. Nedovolím jim ,aby si něco udělali jen proro, že nebudou varováni.
Všichni jen kývnou a posedají si ke stolu. Jejich pohled se na mě stočí a já začnu.
"Takže, tady Anyta vám ukáže vaše pokoje a provede vás tu. Přístup máte do této mistnosti, dále obývací prostor, koupelnu máte každý ve svém pokoji. Dále máte přístup do tělocvičny v přízemí. Byla bych ráda ,kdybyste si osvěžili boj a fyzičku. A ještě máte přístup do zahrady. Ale upozorňuji vás, do bludiště v zahradě je přísný zákaz. Nikdo, opakuji, nikdo tam ani krůčkem nevkročí." provrtám všechny pohledem. "Mísnosti ,které budou zamčené jsou pro vás tabu. Rozuměno? Mě můžete najít v mých pokojích, pokud tedy nebudu v jiné části domu. Když nebudu v pokoji, tak mě nehledejte. Budu v místnostech, kam vy nebudete mít přístup. Kdyby se jednalo o něco vážného, kontaktujte Anytu a ta mi to vyřídí. A nakonec, do vesnice můžete libovolně, kdyby se ptali po mně, tak jim nic neříkejte, bude to tak lepší. Teď vás Anyta provede. Já jdu do svých komnat v levém křídle, vy budete ubytováni v pravém. Anyta vám ukáže cestu k mému pokoji. Nějaké dotazy?"
Ozve se Jenda. Jak jinak, ten, aby neměl připomínky.
"Proč nesmíme do bludiště?" zeptá se .
Já si vzpomenu na dobu před dvěma lety. Oči se mi zaplaví slzami, které nenechám stéct.
"Prostě tam nesmíte, moje konečné slovo." řeknu a kývnu na Anytu.
Rozejdu se k levému křídlu směr můj pokoj i s kotětem v náručí. Otevřu dveře do tak známého prostředí. Velká manželská postel se stříbrnými závěsy a tmavě modrým povlečením. Po pravé straně vedou dveře do koupelny zařízené do bledě modré barvy. Vlevo jsou dveře do šatny. Projdu kolem postele, na kterou položím kotě. Rozhrnu stříbrný závěs ukrývající dveře na balkón, odkud je vidět bludíště z růžových keřů.
Nechám volně stékat slzy po mé tváři. "Riku, chybíš mi a stále si to vyčítám, je mi to tak líto." zašeptám do vánku, který jako by tišil, jako by chtěl ukonejšit mou rozervanou duši.
Pousměji se, vím ,že se má dobře, to já mu pomohla najít klid po jeho smrti. To já ho poslala tam, kde mu bude dobře. Přemluvila jsem ho, aby šel do světla. On mě tak miloval a já ho milovala jen jako bratra. Ale i tak jsem ho zklamala i když říkal opak, když odcházel.
Přešla jsem ke kotěti . "Budu ti říkat Rik, co ty na to, mrně?" zašeptám kotěti do ouška. Jen souhlasně mňaukne. Usměji se. Položím ho zpátky na postel, kde se na polštáři stulí do klubíčka. Přejedu ho něžným pohledem a zajdu do koupelny.
Potřebuji teplou sprchu, u které si protřídím svou mysl. Vlezu pod proud a cítím, jak ze mě opadává ta tíha minulých dnů. Vylezu, zabalím se do ručníku a přejdu do své šatny, kde si vyberu starší modré tílko a černé kapsáče. Ještě nazuji černé botasky. Vlhké mahagonově červené vlasy stáhnu do vysokého culíku. Mrknu na sebe do zrcadla. Kývnu si pro sebe a vyjdu z pokoje. Mám namířeno do tělocvičny v třetím poschodí v levém křídle.
Vystoupám úmorné schody. Otevřu bytelné dveře a zamířím ke stojanu se zbraněmi. Vytáhnu si mou oblíbenou katanu a postavím se čelem ke dveřím.
"Jsem tu a jsem připravena dokončit svůj výcvik." řeknu a přede mnou se objeví pět postav a Deamon. První je žena, má učitelka kouzel. Druhá, též žena, učitelka lektvarů. Třetí je muž, učitel boje s mečem a jinými zbraněmi. Čtvrtý je učitel, jak bych to řekla, no, stará se o mou fyzičku, je něco jako tělocvikář jen horší. A poslední je starý muž, můj učitel mysli. Pomáhá mi prohlédnout a

odolávat hypnóze, jako když jsme sem jeli a já odolala těm stvůrám. Deamon hlídá můj výcvik a dolaďuje mé chyby. Všichni jsou z duchovního světa, ale když mě trénujou nabývají lidskosti. Můj výcvik začal!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tris Tris | E-mail | Web | 22. ledna 2012 v 20:06 | Reagovat

Drsný!!! Moc se těším na pokračování! :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare.