Tyto stráky mohou obsahovat HET(vztah dívka X kluk), ale i SHOUNEN-Ai (vztah kluk X kluk ) Prosím komu se to nelíbí, ať opustí tento blog. Těm co se to líbí, pěkné počteníčko. Dále bych ráda upozornila na autorská práva, vše co je na tomto blogu je mnou vymyšlené, tím pádem mé vlastnictví. Děkuji za pochopení. Vždy u povídky, či kapitoly bude UPOZORNĚNÍ, jestli je to HET či SHOUNEN-Ai a jestli se tam náhodou nenachází scéna nevhodná mladší 18 let.

Vaše Lilien♥





Jak chutná život?

25. března 2012 v 18:49 | Lilien |  Jednorázovky
Tak tady je jedna jednorázovka. Moc se omlouvám, že nic nepřibývá, ale chybí mi múza.
Přesto vám přeju pěkné počteníčko. ;)
Upozornění: Shounen-ai bez věkového omezení. no možná od (12)


"Jak chutná hořčice?" (život?)

Znova si hořké slzy razí cestu po mé tváři. Na svých sedmnáct let života jsem zažil tolik bolesti. Znova mi otec předhodil mojí odlišnou orientaci. Zase už po několikáté mě zbil a následovalo další bolestivé znásilnění. Kolikáté už to bylo? Za poslední rok? Nevím. Právě před rokem mne otec nachytal, jak se líbám s klukem. Otec zuřil, zbil mě a opovrhoval mnou. Za dva týdny po tom incidentu mě zbil a jak sám řekl. "Když už musím trpět buzeranta v domě, tak si to aspoň užiju." To bylo prvně, co mě znásilnil. A tak se to se mnou táhne už rok. Svému klukovi jsem hned ten den, kdy mě znásilnil, dal košem. Od té doby se bojím jakéhokoliv doteku. Matka taky nepomůže. Zemřela, když mi bylo čtrnáct, na rakovinu. Druhým rokem chodím na střední. Nikdo nic nepoznal. Své modřiny zakrývám, jak jen to jde. Nevím ani kam bych jinam šel, tady je můj domov. Se schnoucími cestičkami od slz si vlezu ze země do postele a schoulím se do klubíčka.

Ráno mě proberou sluneční paprsky. Kouknu na mobil, je pondělí 7:30. Vyhrabu se z postele a zalezu do sprchy. Nechám na sebe, na své modřinami poseté tělo, dopadat kapičky vody. Uklidňující tak mé rozbolavěné svaly. Vylezu, usuším se, obléknu se do černých upnutých džínů a taktéž černého upnutého dlouhého trika. Pročísnu své delší vlasy. Jemně si namaluju linky. Popadnu tašku s učením a vydám se do školy. Ani se nepozastavím nad prázdným barákem, vím, že otec pracuje od brzkých hodin. Jsem za to upřímně rád, aspoň ho nemusím ráno potkávat, po tom co mi udělá. Loudavým krokem dorazím do třídy. Sednu si do prázdné lavice vzadu u okna tak jako vždy. Znuděně se dívám z okna, zatímco se zaplňuje třída mými spolužáky. Zazvoní na hodinu a já zaměřím svůj pohled k tabuli. Právě vchází učitelka v doprovodu pěkného kluka. "Tak děcka, máte tu nového spolužáka." Řekne nadšeně. Zadívám se na kluka, který před námi sebevědomě stojí s hlavou vztyčenou. Musím ho obdivovat, já bych se jistojistě krčil a bál se nových lidí a ještě tolika najednou. Cítím, jak mi přejel mráz po zádech, jen co na to pomyslím. "Jmenuji se Brian. Přestěhovali jsme se sem kvůli otcově práci." Řekl s oslňujícím úsměvem. "Dobře Briane, běž si sednout do poslední lavice k oknu vedle Andreje." Řekne učitelka a začne hodinu. Po tomto vyhlášení, že si má sednout vedle mě jsem jak na jehlách. Nervózně se na něj zahledím. Naše oči se střetnou a já jsem rázem utopen v očích barvě onyxu. Cítím, jak se začnu červenat. Rychle sklopím hlavu a zahledím se do stolu. Židle se odsune a na lavici dopadne těžký batoh. "Ahoj jsem Brian" zašeptá. Já se zmohu na pouhé pokývnutí. Brian ke mně natáhne ruku, jako by chtěl upoutat mou pozornost. Ruka se dotkne mého ramene a já málem slítnu ze židle, jak se chci dostat z jeho dosahu. Jeho ruka se stáhne. A já si úlevně oddychnu. Nejspíš to slyšel, protože se na mě tak divně zadíval. Dál mu ale nevěnuju pozornost a zaměřím se konečně na vyučování. O přestávce se kolem něj shluknou spolužačky, které se před ním natřásají tak, že se divím, že jim ty ňadra nevypadnou z těch obřích výstřihů, co nosí. Zvědavě se mrknu na Briana. Jeho výraz mluví jasně. Není mu to příliš příjemné. "Ahoj já jsem Nikol. Nechceš provést po městě?" zeptá se vtíravě největší kráva ze školy. "Ne díky, to radši bych byl, kdyby mě provedl tady Andrej." Řekne a ukáže mi svůj oslnivý úsměv, když na něj kulím svoje kukadla. Cože to teď řekl? Já ho nikde provázet nebudu. Zalezu do pokoje a nehnu se z něj na krok, dokud nebudu muset jít zase do školy. A budu doufat, že zase otce nepopadne amok a nevybije si ho na mne. "Ale přece nechceš, aby tě s ním někdo viděl, s takovým strašidlem." Odfrkne si zhnuseně. "Ale to strašidlo, jak ty říkáš, je tisíckrát krásnější než ty." Odstřelí jí příkře. Já mám co dělat, abych na něj nekoukal s pusou až na zemi, jak mě tato věta šokovala. "Neříkej, že jsi taky buzík?!" vyjekne Nikol zděšeně. "Jsem a jak to myslíš TAKY?" zeptá se se zájmem. V jeho pohledu je opravdový zájem a pobavení asi nad jejím zděšeným výrazem. "No co si myslíš, že je to, co sedí vedle tebe." Prskne nakvašeně, že takového krasavce což on byl, nemůže mít. On se na mě překvapeně, i když šťastně podívá. "Říká pravdu?" zeptá se nadějně. A já nemůžu přijít na to, proč to říká tak nadějně? "Hmm." Potvrdím. On se celý rozzáří, "nechceš si se mnou vyjít?" zeptá se. "Nechci." Odseknu. I když je vážně pěkný, ale kdyby to věděl otec, bylo by zle. Po celý zbytek dne ho ignoruji, i když stále, pokud se mě náhodně dotkne, ucuknu. Vždy se na mě tak zkoumavě zahledí.

Konečně dorazím domů. Zapadnu do pokoje, který zamknu, otec není doma tak je to v pohodě. Udělám úkoly a jdu si lehnout, zanedlouho nevím o světě.

Je to už měsíc, co se přistěhoval Brian. Nakonec jsme se stali přáteli, ale stále nedokážu vystát jeho doteky. Myslím, že Brian něco tuší, a já se bojím, že když to zjistí, ztratím ho. A to já nechci, vážně ne. Asi jsem se do něj zamiloval. Stále tu je spousta překážek. Zrovna jdu prvně k němu domů. "Briane, nevím, jestli je to dobrý nápad." Řeknu tiše. "Ale to víš, že je, mamka tě chce poznat." Usměje se na mě a já nemam už žádné protesty, jak jsem okouzlen. Vejdu za ním do domu. Zuji se. "Ahoj mami, to je Andrej, jak jsem ti o něm říkal." "Ale jistě, vzpomínám si." Řekne a usměje se na mě. Podá mi ruku, ale po chvíli ji stáhne, když jí nepříjmu. Brian mi sáhne na rameno a já sebou cuknu. "Hmmm Briane, myslím, že jsi měl pravdu." Rozklepu se po větě, kterou vypustila z úst. "Neboj se, zlatíčko, my ti neublížíme. Jen nám řekni, co se ti stalo, ano?" řekne konejšivě. Celé jí řeknu, co se u nás děje. Vidím zděšené tváře jak Briana, tak jeho matky. Když skončím s vyprávěním, Brian mě jemně obejme. Lehce sebou trhnu. "Šššš, zlatíčko, už ti nikdo neublíží, zůstaneš se mnou a já tě ochráním, ano zlato?" řekne tiše a já nemám námitky.

Je to rok, co jsme spolu. Klape nám to a já jsem rád, že mi pomohl a že jsem ho potkal. Život je někdy opravdu hořký, ale teď je více než sladký a to jen díky Brianovi.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tris Tris | E-mail | Web | 26. března 2012 v 11:43 | Reagovat

Moc pěkné...:)
Jsem zvědavá, co na to téma vymyslím já :-DDD

2 Borůvka Borůvka | Web | 2. července 2012 v 2:12 | Reagovat

Do té soutěže jsem taky psala, jenže já jsem psala poezii, byla jsem třetí v kategorii 12-15 let.
Tvoje povídka se mi líbí, vážně! Jen mi přijde, že jsi to do tý soutěže poslala trochu.... zcenzurovanější, nebo se pletu? :-D

3 Deidushe Deidushe | 5. července 2012 v 19:04 | Reagovat

Ještěéééé :DD

4 MyNameIsEarl MyNameIsEarl | 2. dubna 2013 v 19:49 | Reagovat

Je až neuvěřitelné, do jakých detailů dokázala autorka vystihnout pocity onoho chlapce. Jako by snad tento příběh prožila s ním. Je tato povídka alespoň z části založená na skutečném osudu?

5 Guren Guren | 26. června 2013 v 18:21 | Reagovat

Krásná povídka :)))))

6 Lilien Lilien | 22. listopadu 2015 v 17:48 | Reagovat

[4]:Děkuji za chválu. A ne tento příběh se odehrál pouze v mojí hlavě, podobnost s realitou by byla čistě náhodná.

7 Lilien Lilien | 22. listopadu 2015 v 17:50 | Reagovat

[2]: Jsem ráda, že se líbí :) Do soutěže jsem to poslala přesně tak, jak si to můžeš tady přečíst, nic jsem neměnila. ;)

8 Kilia Ice Kilia Ice | E-mail | Web | 5. dubna 2016 v 19:24 | Reagovat

Pani. To bolo sladke. Milujem taketo poviedky, skoda ze nebola dlhsia, ale bola uzasna ☺😀😄😆😆 tak ako vzdy

9 Karin Karin | 22. října 2018 v 17:36 | Reagovat

Moc hezký napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare.