Tyto stráky mohou obsahovat HET(vztah dívka X kluk), ale i SHOUNEN-Ai (vztah kluk X kluk ) Prosím komu se to nelíbí, ať opustí tento blog. Těm co se to líbí, pěkné počteníčko. Dále bych ráda upozornila na autorská práva, vše co je na tomto blogu je mnou vymyšlené, tím pádem mé vlastnictví. Děkuji za pochopení. Vždy u povídky, či kapitoly bude UPOZORNĚNÍ, jestli je to HET či SHOUNEN-Ai a jestli se tam náhodou nenachází scéna nevhodná mladší 18 let.

Vaše Lilien♥





Proč se rajče červená?

12. května 2013 v 7:49 | Lilien |  Jednorázovky
Tak jsem se rozhodla sem dát soutěžní povídku, stejně jako "Jak chutná hořčice?" tak tu máte "Proč se rajče červená?" snad se bude líbit. Vaše Lilien.
PS: omlouvám se za velkou prodlevu v psaní :(



UPOZORNĚNÍ: HET a je tam troška krve ;)





Je chladný večer a já se právě vracím, takovou tou hrůzu nahánějící opuštěnou uličkou, domů. No, asi si umíte představit, jak jsem nesvá. A mám docela strach. Obzvlášť já, takový strašpytel, který se bojí už jen toho, že je tma. Všude kolem mne, je strašný nepořádek a špína. Že já hloupá se rozhodla pro zkratku a to jen proto, abych byla co nejdřív doma. Teď bych zvolila raději delší trasu, hlavně kdybych nešla touhle hrůzou.

Náhle uslyším skřípot, vrzání, zavřeštění toulavé kočky. Můžu upřímně říct, že se úplně třesu.

V tom spatřím stín vedle jedné velké hromady odpadků. Pomalu a opatrně se jdu podívat, co to je. No, to mne podrž.

"Vždyť to je kluk." zašeptám pro sebe téměř neslyšně. Snažím se na něj zaostřit. Povede se, ale jsem ještě vyděšenější. Vždyť on krvácí. Leží v kaluži vlastní krve a na jeho bílé košili rozkvétá krvavý květ.

"Proboha, co mám dělat." zašeptám. Jsem totálně vyděšená a adrenalin mi začíná proudit krví. Je zvláštní, že i přes strach a všechno, se mi podaří vyčistit si hlavu a začít konat. Zkontroluji se zatajeným dechem, jestli má tep a jestli dýchá. Díkybohu ano. Najednou otevře oči a s úsměvem mě nazve andělem. Následně znova upadá do bezvědomí. Rychle si sundám svetřík a přitisknu ho na stále krvácející ránu na jeho břiše. Mezitím si vyndám mobil ze zadní kapsy kalhot. Vyťukám číslo záchranky. Po chvíli se ozve z telefonu hlas.

"Tady záchranná služba. Jak vám můžu pomoci?" Nevím proč, ale pocítím velkou úlevu, že už na to nejsem sama.

"Dobrý večer, chtěla bych nahlásit bodné zranění. Dotyčný dýchá a má tep, jednou se probral, ale zas upadl do bezvědomí, taky ztratil hodně krve. Snažím se mu zmírnit krvácení stlačením rány … " Asi bych začala žvatlat úplné nesmysly, kdyby mě onen hlas z telefonu nepřerušil.

"Rozumím, jen mi ještě nahlaste svou polohu a za pár minut u vás bude sanitka." Nadiktuji jí adresu a po jejím ubezpečení, že sanitka tu bude za chvíli, zavěsím.

"Vydrž, pomoc je na cestě." zašeptám k onomu klukovi a netrpělivě vyhlížím sanitku.

Po chvíli uslyším její typický zvuk. Kdybych neklečela, asi by se mi úlevou podlomila kolena. Sanitka zastaví před temnou uličkou, poněvadž by tudy neprojela. Ze sanitky vyběhnou záchranáři i s nosítky. Doběhnou až k nám a já jim uvolním místo, aby se o něj mohli postarat. Stojím opodál a cítím, jak se adrenalin začíná vytrácet, a já zjistím, jaká mi je jen v tričku zima. Začínám upadat do šoku. Všimne si mne jeden ze záchranky a přijde ke mně, aby mne zkontroloval.

"Slečno, byla jste velmi statečná. Pojďte, svezete se s námi do nemocnice, jste celá prochladlá a v šoku." Opatrně mě zavede a posadí do sanitky. Ani jsem si nevšimla, že toho kluka už naložili a už s hlasitým houkáním míříme do nemocnice. Zdravotník mě zabalí do deky. Cestou se dívám na onoho kluka. Až teď jsem si všimla, že mu může být tak nějak jako mně. Zbytek cesty mám jako v mlze.

Ani si neuvědomím, že mne ten zdravotník, co se o mne staral, zavedl na sesternu, kde se mne ujaly sestřičky. Ty mi uvařily bylinkový čaj, za který jsem byla opravdu vděčná.

Pomalu jsem se dostala ze šoku a první, co ze mne vylétlo, bylo, "je v pořádku?" Sestřičky se začaly potutelně usmívat, ale pak jejich tváře znovu zvážněly.

"Právě teď je na operačním sále, kde bojuje o život. Ztratil hodně krve, i když jsi ho vlastně zachránila. Pokud bys mu nezastavila krvácení a nezavolala pomoc, tak by tu už nebyl."

Při těch slovech mírně zblednu a pak zčervenám jak rajče, které chytlo horečku, když mi dojdou slova chvály na mou adresu.

Se sestřičkami čekám na výsledek operace. Můžu říci, že jsem nervózní, jak to celé dopadne. Ten kluk mi přišel hrozně povědomý, ale odkud?

Přemýšlím asi tak půl hodiny než mi dojde, kde jsem ho viděla. Vždyť on chodí na stejnou školu! Vzpomínám si! Několikrát jsem ho potkala na chodbách a všechny holky kolem něj poletovaly. On si jich nikdy nevšímal. Ani jsem se těm holkám nedivila, on je opravdu nádherný. Ale já bych nemohla jen tak k někomu přijít a začít si s ním povídat. Na to se až moc stydím a vždy zrudnu, až se někteří bojí, co mi je. Vtom se otevřou dveře sesterny a to mne dokáže vytrhnout ze zamyšlení. Ve dveřích stojí umordovaní doktoři s úsměvem na tváři. A já vím, že žije. Díkybohu za to.

"Operace se zdařila, pacient teď leží na pooperačním. V pokoji 205." ozve se první z doktorů.

"Ale že nám dal zabrat." promluví druhý z doktorů. A ten třetí se taktéž ozve.

"To ano, ale rodina Darknessů je vděčná za život svého syna Daemona. Což mi připomíná, slečno, že rodina Darknessů vám chce osobně poděkovat za život jejich syna."

"Och, to by udělal každý. Já jen, mohu ho navštívit?" nejistě se zeptám, přece jenom nejsem jeho rodina.

"Každý ne, slečno. Samozřejmě ho můžete navštívit, vždyť jen díky vám tu je." Promluví zase ten první z doktorů. Fajn, tak teď už musím vypadat jako rajče, co dostalo úpal.

Na chodbě před pokojem 205 potkám Daemonovu rodinu.

"Dobrý večer. Já jsem Lilian Lightová." pozdravím.

"Ach, ty jsi to děvče, co pomohlo mému synovi. Já jsem Daemonova matka. Jsme ti vděční za život našeho syna. Doktoři nám řekli, že kdybys mu nepomohla, už by tu nebyl. Děkujeme ti."

řekla a dva muži vedle ní přikyvovali. Pochopila jsem, že ten starší je jeho otec a druhý z mužů asi starší bratr.

"Já…, neděkujte…, byla samozřejmost pomoct někomu, kdo to potřeboval. Mohla bych za ním? Ujistit se, že je opravdu v pořádku?" zeptám se.

"Ale jistě, bratříček by se měl za nějakou chvíli probrat. Chápu, že se chceš ujistit na vlastní oči, že je v pořádku. Máš na to právo." usmál se na mě jeho bratr. S vděčným úsměvem vejdu do pokoje 205.

Daemon leží nehybně na lůžku. Potichu přejdu k posteli a upravím mu delší vlasy, co mu spadly přes obličej. Najednou se mu zachvějí oční víčka a už se na mne přes řasy dívají nádherné oči.

"Můj anděl, jsem snad v nebi?" vydechl a přitom hleděl přímo na mě.

"Ne, nejsi mrtvý. Jsi v nemocnici." vyvedu ho z omylu.

"Tak mi pak řekni, co u mě dělá anděl a dokonce si se mnou povídá." namítne chvatně.

" Možná to bude tím, že nejsem anděl. Jsem Lilian Lightová. Chodíme na stejnou školu, jen jsem o ročník níž než ty." odpovím s mírným úsměvem na tváři.

"Ne, to není možné, takovou krásku bych nepřehlédl." ohradí se. Mám co dělat, abych se nerozesmála.

"Promiň, že tě zklamu, ale říkám pravdu. A myslím, že jsi byl vždy obklopen jinými holkami. Takže jsi mne ani vidět přes ně nemohl, nejsem typ, který na sebe strhává pozornost." vysvětlím mu tiše a chci odejít.

"Počkej." zavolá za mnou. Otočím na něj pozornost. "To ty jsi ta dívka, která mi pomohla, že? To ty jsi ten andílek, o kterém se mi zdálo celou tu dobu, co jsem byl mimo. Ano, teď už si vzpomínám. Myslel jsem si, že si pro mne jde anděl, ale to jsi byla ty. I proto jsem si myslel, že jsi anděl, když jsem se probudil. Zůstaň se mnou, můj andílku strážný." jeho hlas se ke konci stal až šepotem.

"Zůstat s tebou?" zašeptám nedůvěřivě. Přece to všechno nemohl myslet vážně.

"Lili? Budeš se mnou chodit?"



Už je to měsíc, co Daemona propustili z nemocnice a my se stali nejšťastnějším párem. Právě jdeme po chodbě k mé třídě. Zastavíme před ní a Daemon mě na rozloučenou políbí. Zčervenám jak rajče. Bože, kdy se přestanu červenat, no, snad to bude brzo.

"Zatím, rajčátko moje, uvidíme se o přestávce." zamává mi a už ho není.

Tak mě to přivádí na jednu menší úvahu, proč je rajče zrovna červené. No uznejte, je docela otravné, když vás váš kluk nazve rajčetem, no ne? To se to rajče snad stydí? Tak jako já? Či ho někdo zranil a ono krvácí. Nebo se začervenalo pochvalou? Nebo snad má horečku nebo možná úpal?

A co když se jednoduše zamilovalo a svojí krásnou červenou barvou hlásí do světa, že je zamilované? Ano, ano tak to bude. Je zamilované. Nebo se mi to jen zdá, protože sama jsem po uši zamilovaná?



Konec.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Laura Laura | E-mail | Web | 31. května 2013 v 18:20 | Reagovat

Máš dokonalej blog a krásný články , tenhle se ti fakt povedl :)

2 Dei Dei | 12. června 2013 v 20:18 | Reagovat

Dokonalost!! :D

3 Karin Karin | 22. října 2018 v 17:42 | Reagovat

To bylo kouzelné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare.