Tyto stráky mohou obsahovat HET(vztah dívka X kluk), ale i SHOUNEN-Ai (vztah kluk X kluk ) Prosím komu se to nelíbí, ať opustí tento blog. Těm co se to líbí, pěkné počteníčko. Dále bych ráda upozornila na autorská práva, vše co je na tomto blogu je mnou vymyšlené, tím pádem mé vlastnictví. Děkuji za pochopení. Vždy u povídky, či kapitoly bude UPOZORNĚNÍ, jestli je to HET či SHOUNEN-Ai a jestli se tam náhodou nenachází scéna nevhodná mladší 18 let.

Vaše Lilien♥





1. Kapitola

28. března 2016 v 16:38 | Lilien |  Cyklus - Nešťastný vlk
Vím, už jsou to skoro tři roky, ale což. Přidávám staro-novou povídku, kterou jsem psala asi před čtyřmi lety a teď se k ní na popud Killii Ice vracím. Takže tahle kapitolka je pro tebe, snad se bude líbit a snad mi to psaní vydrží :D ;)
Vaše Lilien ♥♥♥

UPOZORNĚNÍ: Shounen-ai, věkové omezení +18


JOSHUA:
Vracel jsem se domů z tréningu. Trochu jsem se zdržel. Už byla noc. Šel jsem zkratkou přes temné uličky, abych byl co nejdříve doma, ale to jsem ještě nevěděl, že to byla, osudná chyba.
Byl jsem asi tak blok od mého domu, když jsem zaslechl kroky. Zrychlil jsem. Někdo mě chytnul za ruce a přitiskl na zeď. Nevěděl jsem, která bije. Byl to chlap kolem čtyřicítky. Kroutím se, abych se dostal z jeho sevření, ale ono jen zesílí.
Ztuhnu, když mi ruku strčí pod triko a drsně přejíždí po mé kůži na bříšku. Nemůžu se ani pohnout, když si představím minulost. Brrrrr.
Začne mě líbat a já proti tomu nedokážu nic udělat. Je mi z toho zle. Rukou mi zajede pod lem kalhot. Při tom doteku cuknu. Ani nevím jak, mam kalhoty i se spodním prádlem dole.
Pořád mě líbá a přejíždí po mé chloubě. Slyším rozepínání jeho kalhot. Na to mě strhne na kolena. Přitáhne mou hlavu za vlasy k jeho rozkroku, zatáhne silněji a já zalapám bolestí po vzduchu.
V tu chvíli mám jeho úd v ústech. Drží mi hlavu a přiráží do mých úst.
Po chvíli vyvrcholí a donutí mě to spolknout. Doufám, že brzy bude konec, ale ne a ne se dostavit. Vyzvedne si mě nad jeho znovu vztyčený úd. Bez přípravy do mě prudce vnikne. Vykřiknu bolestí a na tváři ucítím slzy. Okamžitě začne přirážet. Za nedlouho si uvědomím, že mi po stehnech stéká teplá krev. Chvíli na to omdlím bolestí.
Otevírám oči, šíleně mě všechno bolí a jen otevření očí mě stojí námahu. Když je otevřu, úplně se zděsím scény před mýma očima. Všude je krev a cáry těla. Zalapám po dechu, když zjistím, že je to ten muž, který mě znásilnil.
Z toho pohledu mi je špatně. Začnu zvracet, při vzpomínce na večer se rozklepu. Najdu vedle sebe kalhoty, tak si je s námahou obleču a vyrazím domů. Ani ne, za pět minut otevírám dveře. Hned přiběhne máma a zděsí se.
"Proboha, co se ti stalo?" Rozklepu se a sesunu se k zemi. Začnu vzlykat, máma hned pochopí a jemně mě začne konejšit. Po chvíli je mi líp a tak vstanu a jdu do koupelny. Zadívám se na sebe do zrcadla. Černé vlasy k ramenům a oči stejné barvy, drobný obličejík až s dívčími rysy, nikdo by neřekl, že jsem kluk ani, že mi je sedmnáct. Má štíhlá, malá postava k tomu nenapomáhá. Když se přestanu prohlížet, jdu do sprchy. Potřebuji ze sebe smýt všechnu tu špínu. Dopadají na mě uklidňující kapky horké vody. Vypnu vodu a vylezu ven. Utřu se a obléknu do tepláků a trička. V tu chvíli mě máma zavolá na oběd. Doploužím se dolů a jdu do kuchyně, kde se posadím za stůl.
"Jak ti je?" zeptá se starostlivě matka.
"Jak myslíš, že mi je? Když mě znásilnili?"
"Oh Joshuo, tak moc mě mrzí, že sis to musel prožít znovu, ale vždyť jsi nejlepší v karate i tvůj mistr ti nestačí tak jak to?" skloním hlavu, má pravdu.
"Víš, když se mě začal dotýkat, vzpomněl jsem si na otce a nemohl se ani hnout" rozvzlykám se. Matka mě konejšivě obejme, ucuknu a omluvně se na ni zadívám. Jen pokývne hlavou, že chápe.
"Joshuo? Co bys řekl na to, že se přestěhujeme?" Tohle mě zarazí, zmateně se na ní podívám.
"Ty bys kvůli mně opustila svou milovanou práci a odstěhovala se?"
"Ano, pro tebe všechno. Bude pro tebe lepší, když budeme někde, kde ti to nebude připomínat tyto věci." Usmála se na mě.
" Děkuju." zašeptám. Položí mi ruku na rameno, zase před dotykem ucuknu.
"Promiň." omluví se.
"Kdy a kam odjedeme?"
"Asi za týden a pojedeme do vesničky jménem Wolftern. Narodila jsem se tam a potřebují veterinářku," přikývnu.
"Odhlásím tě ze školy." Ozve se ještě, zase jen přikývnu a jdu jíst. Dojím a umyji po sobě. Pak jdu do svého pokoje, před matkou jsem se držel, ale když jsem sám, schoulím se do klubíčka a vzlykám. Usnu ani nevím kdy.
Probudí mě šimrání ranních paprsků. V koupelně, si dám teplou sprchu, obleču si černé džíny a černé roztrhané tričko. Na krk si dám řetěz a do ucha náušnici, nanesu si černé linky a vyčistím zuby. Sejdu za mamkou na snídani.
"Ahoj." pozdravím a jdu se najíst. Máme slaninu a vajíčka, mňam.
Když dojím, uklidím po sobě a jdu do pokoje.
Sednu si na parapet okna a nepřítomně hledím ven. Ani nezaslechnu kroky ke mně, proberu se, až když ucítím na svém rameni matčinu ruku, cuknu sebou.
" Promiň, zase máš své deprese?" optá se přímo.
"Hmm" souhlasně brouknu.
"Mám dát výpověď už teď?"
"To je dobré," nechci, aby kvůli mně zůstala týden doma, stačí, že se stěhujeme.
Uběhne středa, čtvrtek, pátek, sobota bez větších problémů.
Je neděle, den před odjezdem. Cítím se pod psa, čím déle je to od toho dne, tím víc se mi všechno hnusí a nejvíce se hnusím sám sobě.
Spáchám ranní hygienu a obleču se do černých džínů a trička stejné barvy, ještě linky a je hotovo. Tápu v minulosti. Rozhodnu se. Já už to prostě nezvládám. Proč já? Napíšu dopis na rozloučenou.
Tak to by bylo, odnesu to do kuchyně a dám to na ledničku. Poté jdu do koupelny a najdu máminy žiletky. Vezmu si jednu a naposledy se s matkou v duchu rozloučím, poté začnu dělat na zápěstí rýhy. Pěkně jednu vedle druhé. Pozoruji, jak krev stéká po ruce na zem. Je to tak klidné a cítím se spokojeně. Pomalu se mi stmívá před očima. Když se mi zatmí před očima a já vnímám jen temno.

MÁMA:
Vracím se z práce domů. Jsem veterinářka divokých zvířat. Cítím, že něco není v pořádku, šlápnu na plyn. Po pěti minutách vystupuji před naším barákem. Rychle vyběhnu po schodech k Joshouvi do pokoje, není tam. Prohledám všechno a poté se jdu podívat ještě naposledy do společné koupelny. Pomalu otevírám dveře a ruce se mi nesnesitelně klepou strachem, co uvidím. Zděšeně vykřiknu. To ne, znova ne. Rychle zavolám sanitku a čekám, až přijedou.
Zazvoní domovní zvonek. Jdu otevřít. Dovnitř se vřítí mužové ze záchranky, já je nasměruji do koupelny a dívám se, jak se i sním, rozjedou sanitkou. Přiloudám se do kuchyně a praštím sebou o židli. Zase to udělal. Není to poprvé. Měla jsem to vědět, že to znova udělá, měla jsem s ním zůstat. Je to moje chyba. Ještě v zamyšlení přijdu k ledničce a vezmu z ní pití. Pohledem se zarazím na obálce na lednici. Vezmu ji do rukou a roztřesenýma rukama ji otevřu.
Mami nedávej si to za vinu, za nic nemůžeš. Já už s tímto nemohu žít, prostě to nejde.
Nebuď smutná, mysli na to, že mi je už líp.
Mám tě rád. Joshua.♥♥♥

Začnu neovladatelně vzlykat. Za deset minut už jsem klidná a jdu zabalit moje i jeho věci.
Naskládám to všechno do auta a jedu do nemocnice za mým zlatíčkem.
Zastavím na parkovišti a jdu na recepci.
"Promiňte, kde má pokoj Joshua Lerto?" zeptám se.
"První patro, šestý pokoj vlevo"
"Děkuji." Výtahem jsem vyjela do 1. patra, jak řekla recepční. Došla jsem k šestým dveřím vlevo a otevřela je. Našla jsem ho tam klidně oddechujícího. Přejdu k posteli a sednu si na kraj, všimnu si obvazů na zápěstí a ztrápeně si povzdechnu. Kolikrát jsem ho takhle viděla? Teď po páté? Po šesté? Už ani nevím.
"Proč mi to pořád děláš? Proč mě pořád chceš opouštět. Vždyť já mám jen tebe." Jsem tak unavená, že usnu vsedě.

JOSHUA:
Cítím se šťastný, to jsem opravdu umřel? Ne, slyším podivný hlas, snaží se mi něco říct, ale co? Jsem příliš zmaten. Místo blouznění se ponořím do země snů.
Objevím se v lese. Zahlednu starce, jak míří ke mně.
"Chlapče, chlapče, co ty to pořád vyvádíš" začne na mě mluvit.
"Kdo jste?"
"Erol Lerto" odpoví s klidem, já na něj jen vyjeveně zírám.
"Oh promiň, jsem tvůj prapraprapraděd z matčiny strany, ty jsi vyvolený, tak jako já a všichni muži z našeho rodu, bohužel se ode mě rodili jen dcery, až ty."
"Jak vyvolený?" Zeptám se v šoku.
"Ukážu ti to." A před mýma očima se změní ve velkého šedivého vlka. Zalapám po vzduchu.
"To... to umím taky?" zeptám se úplně vykolejený.
"Ano a podle toho, že máš černé vlasy, budeš mít černou srst, budeš nejhezčí, kterého jsem kdy viděl a já jich viděl hodně. Ale nauč se to ovládat, ať někoho neroztrháš. Už musím jít, ještě se uvidíme" usměje se a rozplyne se v kouř.
Začnu se pomalu probouzet. A uvědomím si, že jsem toho chlapa roztrhal na cáry já! Při té představě mi přejede mráz po zádech. Všimnu si matky spící vsedě.
"Mami. No tak, vstávej" zašeptám chraplavě.
Máma se probere a hned mě začne mačkat v objetí, nechám ji, i když mi z toho naběhne husina i když vím, že ona mi neublíží.
"Už jsem myslela, že jsem tě ztratila." rozvzlyká se.
"Ale no tak. Jsem v pořádku. Mami? Jsou nějaké pověsti z tvého kmene?"
"Ano, ale jak ty to víš?"
"Neřeš to, jednou ti to povím" odpovím. "Jo a mami? Máš o nich knížku?"
"Mám."
"A půjčíš mi jí pak?"
"Dobře."
"Děkuju." usměji se na ni a oddálím ji od sebe.
"Vadí ti má přítomnost?" zeptá se mě.
"Ano, neber si to osobně, je mi to proti srsti, musím si na to zvyknout, promiň." Skloním hlavu a očima provrtávám peřinu.
"To je dobré, nechám ti týden klidu a poté tě budu připravovat na náhodné doteky a až si zvykneš na ně, tak si zvykneš ještě na ty moje objímačky ano?"
"Dobře děkuji."
"Ale omluvit z nové školy tě mohu jen na týden, pak už do školy musíš, ano?"
"Dobře tedy a jaká je to škola?" Zajímám se hned.
"Nooo..." tak to se mi nelíbí, co z ní asi vyleze? "je zaměřená na karate a je to chlapecká škola." Zůstanu na ni zírat s otevřenou pusou, to nemyslí vážně.
"Ale já to po týdnu nezvládnu." hlesnu tiše.
"Co nezvládneš?"
"No karate je dotykový sport a to já nezvládnu, potřebuju víc času."
"Dobře tedy, omluvím tě z tělesné výchovy, dokud sám neřekneš, že jsi připravený ano?" "Děkuju." pousměji se.
"Tak já zavolám doktora, jestli nemůžeme jít ano?"
"Dobře." hlesnu. Matka odejde z pokoje a zanedlouho se objeví i s doktorem.
"Dobré ráno, jak pak se nám vede?" optá se doktor.
"Je mi dobře." ujistím ho, ale to mu nestačí, začne mi oddělávat obvaz, když ho sundá, chytne mě za ruku. V tu chvíli cuknu a zděšeně hledím na matku za zády doktora.
"To je v pořádku, doktor se na ni jen podívá, ano?" začne mě konejšit hlasem, jen nejistě přikývnu. Doktor na nás hledí docela dost zmateně.
"Dobře tedy, ruka vypadá už v pořádku, jen vám na to dáme nový obvaz a noste ho aspoň čtrnáct dní." přikývnu, mezi tím mi obváže ruku novým obvazem.
"Můžete domů." řekne a odejde.
"Bezva, tak já ti pomůžu do auta a můžeme vyrazit, mám už všechno zabalené a dům už je zařízený stačí si vybalit osobní věci a ty mam v autě." přikývnu, nový dům, nové prostředí a snad nový život.
"Nelekni se" varuje mě matka. Vezme mě kolem pasu a pomůže mi až do auta. Jedeme mlčky, až máma zastaví před nádherným domem s velkou zahradou. Hned jsem si to místo oblíbil. Hned za domem je les. Zamířím po schodech do svého pokoje. Když otevřu dveře, zalapám po dechu, je to úžasný, vysněný sen. Pokoj je vymalován do světle modré a doplňky jsou černé. Všemu tomu vévodí obří postel s nebesy. Vybalím si a jdu do koupelny, která je zařízená ve stejných barvách. Osprchuji se, vyčistím si zuby a jdu si lehnout do té obří postele. Hned co zavřu oči, ponořím se do říše snů.
Probudí mě zpěv ptáčků. Malátně si protřu oči a zadívám se na budík. No to snad ne vždyť je teprve půl šesté, teprve začíná svítat, zahledím se z okna na okouzlující východ slunce. Když skončí, zachvěji se, zase se mi o tom zdálo, jestli to tak půjde dál, nevím, jak dlouho tu vydržím. Pomalu sejdu schody a loudám se do kuchyně jako hromádka neštěstí, až tam si uvědomím, že jsem jen v pyžamu, no co obleču se po snídani. Zavřu za sebou dveře a matka se na mne otočí. Popřeje mi dobré ráno a usměje se, jen kývnu, že rozumím. Drží se ode mě dál, aby se mě nedotýkala, za což jsem velmi rád a vděčný. V rychlosti se najím a vyběhnu zase do svého pokoje, zavřu za sebou a jdu do koupelny. Svléknu se. Vlezu si do sprchy a pustím na sebe ledovou vodu, ani mi to nepřijde. Vážně není tak studená, spíš vlažná, divné. Konstatuji a vylézám ze sprchy, v rychlosti se utřu a obleču do černých tepláků, trička a mikiny stejné barvy, před zrcadlem si nanesu linky a nasadím náušnici. Tak to by bylo, měl bych si jít pročistit hlavu. Seběhnu dolu po schodech, od venkovních dveří, na mámu křiknu, že jdu běhat a vyrazím. Chvíli běžím městskými uličkami, rozhlížím se, když uvidím vstup do lesa, bez přemýšlení běžím právě tam. Vbíhám do lesa, je tu nádherně tak živo, kdybych se taky tak cítil, svěsím hlavu a běžím dál. Po chvíli běhu uvidím mezi stromy světlo, běžím k němu a zjistím, že jsem proběhl celým lesem až k útesům, je tu nádherně, posadím se na kraj a pozoruji, jak se vlny tříští o útesy. Jak jednoduché by bylo skočit a naposledy se nadechnout, cítit se tak volný, bylo by to až příliš snadné, nikoho by to nemrzelo, jen matku, ale ta by si někoho našla a byla by zase v pořádku a za pár let by si na mne ani nevzpomněla, aniž bych to tušil, hledím na svou obvázanou ruku. Když v tom mě z přemýšlení probere zakňučení. Zmateně se ohlédnu, těsně za mnou stojí překrásný hnědý vlk.
"Ach jo to se mi snad zdá, konečně se vrátí vyvolený a chce si vzít život," zavrtí vlk hlavou. Počkat já mu rozumím? Vytřeštím na něj své černé oči.
"Bingo, si jedním z nás, jsi vyvolený, už vím, proč mě to sem tak táhlo, nesmíš zemřít, když seš konečně tady," přemlouvá mě nebo spíš mi vynadá a zahledí se mi bolestně na obvázanou ruku.
"Jak víš, že jsem si to udělal já?"
"To je lehké, díval ses na ni, když jsi přemýšlel nad sebevraždou"
"Aha kdybys tak věděl, proč už nechci, ne, já už nemám sílu žít," sklopím pohled. Ucítím, jak mi olízne paži, smutně se na něj zadívám.
"Už to bude dobré, uvidíš."
"Na to co se mi stalo, se nedá zapomenout, to prostě nejde." Přitulí se ke mně, aspoň, že u zvířat mi doteky nevadí, povzdechnu si.
"Tobě jsou nepříjemné doteky?"
"Ehh no... jo."
"Co se ti stalo?" zpovídá mě okamžitě.
"Jednou ti to povím, ale momentálně ne."
"Dobře," souhlasí. Po dlouhé době se usměji. Pořád se na mě tiskne a nechá se hladit.
"Zery!!!!! Kde si?!!!"
"Ajaj, tak to je zlé, asi se hodně zlobí." Sklopí uši a začne kňučet. Teď mi to dojde. "Počkej, ty máš páníčka?"
"jo je velmi hodný, ale nikdy jsem mu nezdrhl jako teď, takže nevím, co mám očekávat," zakňučí.
"To bude dobrý, a proč jsi mu zdrhl?" zajímám se hned.
"No něco mě sem táhlo a teď vím, že to byli ty tvoje sebevražedné myšlenky, no tak jsem utekl z předzahrádky." Pousměje se. Tak na to se rozchechtám.
"Takhle ti to sluší víc," rýpne si. Hned ztichnu a poslouchám, jak se sem blíží kroky.


... Pokračování příště ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kilia Ice Kilia Ice | E-mail | Web | 28. března 2016 v 20:09 | Reagovat

Je to úžasné. Veľmi pekne ďakujem za venovanie. A nemusíš sa báť. K písaniu ťa dokopem aj keby som mala prísť osobne a prilepiť ti ruky v počítaču..... :D nemám ti v tejto poviedke čo vytknúť.... Je úžasná a som hrozne zvedavá kto bude jeho partner.... Ako som vravela. Teším sa na spoluprácu s tebou.... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare.