Tyto stráky mohou obsahovat HET(vztah dívka X kluk), ale i SHOUNEN-Ai (vztah kluk X kluk ) Prosím komu se to nelíbí, ať opustí tento blog. Těm co se to líbí, pěkné počteníčko. Dále bych ráda upozornila na autorská práva, vše co je na tomto blogu je mnou vymyšlené, tím pádem mé vlastnictví. Děkuji za pochopení. Vždy u povídky, či kapitoly bude UPOZORNĚNÍ, jestli je to HET či SHOUNEN-Ai a jestli se tam náhodou nenachází scéna nevhodná mladší 18 let.

Vaše Lilien♥





2.Kapitola

4. dubna 2016 v 0:00 | Lilien |  Cyklus - Nešťastný vlk

Druhá kapitola je na světě. Snad se bude líbit. Usmívající se


JOSHUA:
Po chvíli vyleze nějaký kluk, je vyšší než já a svalnatější, no kdo by nebyl, pomyslím si ironicky. Má blond vlasy a pomněnkové oči. Úplný opak jak já, vypadá tak šťastně. Závidím mu to. Otočím se zpátky k útesům a hladím kňučícího vlka vedle sebe, který je na mě namáčknutý, jako by se chtěl schovat.
"Á tady jsi, měl jsem o tebe takový strach." Zarazí se, otočím se na něj ledový pohledem.
"Ahoj." vydoluje ze sebe asi po minutě zaraženého civění. Ani mu neodpovím, pohladím vlka a pomalu odcházím. Když mě zadrží jeho ruka, ale chytne mě zrovna za tu pořezanou.
"Auuu" bolestně zakňučím a vytrhnu mu ji. Zaraženě na mě hledí asi nechápe, co mě bolí.
Opatrně vyhrnu rukáv mikiny a zadívám se na červenající obvaz, který se pomalu zbarvuje víc a víc mou krví.
"No výborně, teď abych jel do nemocnice na převaz, fakt skvělí," zabrblám si spíš pro sebe. Když se odtrhne od mého obličeje a podívá se na mou ruku, zalapá po dechu.
"Promiň, to jsem nechtěl, chtěl jsem ti poděkovat, že je Zer v pořádku a že má konečně kamaráda.
"Stačilo jen něco říct a ne mě chytat za ruku," vyjedu na něj ostře. Přiběhne k nám Zer a opatrně mě šťouchne do ruky a zakňučí.
"Není to nic vážného, že ne?" optá se mě Zer
"Neboj, to nic není, tak ahoj Zery" odpovím a pomalu odcházím. Když jsem jim z dohledu a z doslechu. Rozběhnu se domů, cestou mi tečou slzy bolesti a odporu k tomu dotyku. Doběhnu domů a už ze dveří zavolám matku.
"Mami, musíme jet do nemocnice na převaz." Máma se hned ke mně přiřítí. Když uvidí mou ruku, zděsí se.
"Co sis udělal?"
"Věř mi, že já nic," obořím se.
"No dobře, tak pojď, odvezu tě." Zastavíme před nemocnicí, vejdu a řeknu sestře, co bych potřeboval. Stačí ji pohled na moji ruku a pošle nás přednostně, aspoň tu nemusíme tvrdnout. Vejdu a matka čeká v čekárně.
"Dobrý den," pozdravím.
"Dobrý," usměje se na mě doktor, hned, co si všimne mé ruky, zamrzne mu úsměv na rtech.
"Co se ti stalo?"
"No to mam ještě než jsme se sem přistěhovali, teď mě jen někdo za to omylem chytnul a zpřetrhal stehy," řeknu a on jen kývne. Pomalu mi ji odváže a zaraženě na ni hledí. Oh, já zapomněl, že to vždy každého znepokojí. Vytřeštěně se na mě zahledí.
"To sis udělal ty?" zeptá se a vezme mě za druhou a odhrne rukáv, no samozřejmě, že těch jizev mám hodně.
"Jo a je to moje věc," odseknu.
"No dobře," ošetří mi ruku a obváže, já ho poprosím, aby to nikomu neříkal, a vyjdu. Máma se na nic neptá a jdeme k autu. Vystoupím z auta a jdu do svého pokoje, kde okamžitě usnu, i když jsem jedl jen snídani.

Probudím se až odpoledne, jsem pěkně vyřízený a rozlámaný, nemůžu se pořádně ani pohnout. Nakonec se donutím vylézt s té vyhřáté postele. Pomalu se ploužím do koupelny, začnu se svlékat z pyžama a zalezu si pod proud vody. Ten mě jakž takž probudí. Obléknu si mé normální oblečení celé černé samozřejmě. Nad tím se pousměji, měl bych jít cvičit, ale nejdříve obeznámím matku o pravdivosti těch legend. Té by to nemělo vadit, miluje zvířata. Nad tím se ušklíbnu. Pomalu sejdu ze schodů a uvidím matku, jak listuje nějakou knihou. Sednu si k ní na pohovku, ale tak, abych se jí nedotýkal.
"Mami co to čteš?" Máma sebou nepatrně cukne a zadívá se na mě.
"No našla jsem ty pověsti a píše se tam, že v našem rodě se muži mění ve vlka a ohledně toho a prý se to projevuje o sedmnáctých narozeninách a tak dále." Dořekne.
"No víš mami..." začnu.
"Ještě řekni, že tomu věříš?" vyvalí na mě oči.
"Já bych nevěřil, kdyby to nebyla pravda. Ve snu se mi objevil můj předek a řekl, že jsem vyvolený. Tak jsem se to dozvěděl."
"Jak si můžeš být tak jisty, že je to pravda?" zeptá se mě skepticky.
"No, víš, já.... Aúúúú..." Projede mnou ostrá bolest. Roztřesu se po celém těle.
"Co se ti děje?" řekne máma mimo sebe.
"Asi proměna, jen nevím proč, má se to spouštět, když mám strach nebo mi něco hrozí," odpovím, jsem naprosto zmatený. Najednou zaslechnu, jak se někdo začne dobývat dovnitř do baráku. Máma si ničeho nevšimla.
"Mami, běž do ložnice a schovej se!" vyštěknu na ní a už nejsem člověk, ale velký černý vlk s černýma očima plnýma vzteku. Máma mě okamžitě poslechne. S vrčením se zadívám na postavu, která se sem dostala. Vypadá jako člověk, ale smrdí divně. Velké červené oči a rozcuchané vlasy stejné barvy. Upře na mě svůj pohled a rozběhne se proti mně. Bez rozmyslu se oháním tesáky po jeho hlavě. Chvíli vydrží se mi bránit, ale chvilka neopatrnosti a já mu zaryju tesáky do hrdla a utrhnu mu hlavu. Co se ocitne jeho hlava na zemi, rozplyne se i s celím tělem. Až teď si všimnu, že mám na ruce řeznou ránu, která krvácí. Pomalu se začnu měnit zpět. Když se proměním, křiknu na matku, ať jde dolu. Už skoro nevnímám, ale udržuji se při vědomí, abych to mohl vysvětlit. Matka se ke mně vyděšeně vrhne a začne mi ošetřovat ruku, je to ta samá, co jsem měl pořezanou, ale teď mám řeznou ránu u ramene. Máma mi ji ováže a zadívá se mi do očí.
"Co to bylo a co jsi ty?"
"Tamto nevím mělo by to být napsané v té knize a já jsem vyvolený, jsem vlk, tak jako mí předci."
"Oh ty můj drobečku." obejme mě. Automaticky se odtáhnu. Matka se omluvně usměje.
Pomalu se zvednu a dobelhám do kuchyně, po proměně mám hrozný hlad, sednu si za stůl.
"Mami mohla bys mi dát oběd?"
"No myslím, že na ten je už trochu pozdě, je osm večer."
"Tak večeři prosím."
"Dobře, jo a kvůli práci tu dva dny nebudu." Řekne a dá přede mě plný talíř jídla a já všechno sním. Poté jdu do svého pokoje, kde sebou plácnu do postele. Okamžitě usnu.
Ráno se proberu s hroznou depresí, že zrovna já jsem zrůda. Matka není doma a vrátí se až za dva dny, to je má šance na úspěch. V rychlosti se obléknu a zajdu do koupelny.
Prohledám celou koupelnu, než narazím na to, co chci, žiletku. Kleknu si na zem a začnu si podřezávat žíly na zdravé ruce s myšlenkami na to, že jsem zrůda a že nemam právo žít a k tomu
se vzpomínkami na svou děsivou minulost se pomalu sesunu tváří k zemi s tichým "sbohem." omdlím.

ZER:
Probudím se brzy. Páníček ještě spí, opatrně abych ho nevzbudil, vyběhnu z pokoje. Něco není v pořádku. Najednou mi v mysli zazní jedno jediné jednoduché slovo "sbohem." No to snad ne, no samozřejmě, že je to hlas toho ňoumy, co to zase vyvádí? Rychle začnu prohledávat dům, než najdu toho, koho jsem hledal. Je to otec mého páníčka, je to zdejší doktor. A myslím, že bude silně potřeba. Rychle k němu přiběhnu a tahám ho ven z domu za rukáv.
"Co se děje Zery?" zadívá se na mě překvapeně. Zakňučím.
"Je to tak vážné?" zeptá se vyděšeně, protože ví, že když vyvádím, má to důvod. Znovu zakňučím.
"Veď mě," vyhrkne a popadne tašku se svým náčiním. Okamžitě se rozeběhnu směrem, odkud ho cítím. Zanedlouho zastavím před jedním domem a zaškrábu na dveře. Muž vedle mě pochopí a zkusí otevřít, kupodivu je otevřeno a tak vběhnu do domu a popoženu muže za mnou. Vyběhnu nahoru a běžím k jedněm dveřím, na které zaškrábu. Muž pomalu otevře a zalapá po dechu nad tím pohledem, já začnu kňučet. Muž se hned k němu vrhne a snaží se zaznamenat pulz.
"Mám ho," řekne pro sebe. Tím se trochu uklidním, že ještě žije. Muž mu okamžitě zaškrtí ránu a zavolá záchranku.
"To je ten co u mě byl na převaze s rukou, proč se chce zabít? Co se mu asi stalo, tak hrozného?" říká si pro sebe. Znova zakňučím. Zaslechnu brzdy sanitky, než se naději, jedeme do nemocnice. Tam ho začnou ošetřovat. Asi se ptáte jak to, že mě pustili. No jsem tu známý tak mam přístup kam chci. Připevní ho na různé přístroje měřící mu životní funkce. Stočím se u něj do klubíčka a zůstanu na něj hledět.
"Chceš tu s ním zůstat?" zeptá se mě otec mého páníčka. Kývnu na znamení, že chci.
"Dobře vyřídím Juanovi, že se vrátíš později." S vděčností se na něj zadívám. Odejde a já zůstanu hledět na chlapce na lůžku. Ležím u něj až do večera, když se začne malátně probouzet...

JOSHUA:


"Chlapče, chlapče, a já už myslel, že dostaneš konečně rozum. Aspoň, že máš skvělého opatrovatele." Pousměje se na mě šedý vlk.
"To stále žiju?" dostanu ze sebe šokovaně.
"Jak já to vždycky přežiju?" podivím se.
"Kolikrát jsi to už zkoušel se zabít?" Zeptá se mě klidně.
" No …" zadrhnu se jak to říct? Přemýšlím. "...tak asi tak 7krát jsem si podřezal žíly, 4krát jsem se pokoušel utopit no a ještě asi tak 2krát jsem skočil z třetího patra." Dopovím a až teď se odvážím zvednout pohled. Setkám se s jeho nevěřícím pohledem.
"13krát ses snažil zabít? A to ještě žiješ?" vydechne šokovaně. Uchechtnu se, na to reaguje každý stejně, hlavně když jsem to říkal psychologovi, ten mě hned odkázal do blázince. Při té vzpomínce se usměji. Stejně mě tam nedotáhli. Když se vlk zklidní, odpoví.
"Ty máš opravdu štěstí a to jsi ještě nebyl vlk." No nic náš čas tady končí, uvidíme se pak, zatím se měj, Joshuo."

"No to je dost, že ses probral, už jsem myslel, že se neprobereš." Rozhlédnu se, kdo to mluví. Pohled mi utkví na hnědém vlkovi u mé postele.
"Zery?" řeknu malátně.
"Můžeš mi říct proč?" vyštěkne na mě právem. Sklopím hlavu a mlčím.
"Nemůžu," hlesnu tiše, ale vím, že on to slyšel. Po tváři se mi začnou kutálet slzy. Zer si toho nejspíš nevšimnul.
"Jak jako, že nemůžeš? Kolikrát ses chtěl už zabít?" štěkne vztekle.
"Prostě, nemůžu a teď je to po třinácté." Řeknu chvějícím se hlasem a vzhlédnu k němu uslzenýma očima.
"Zůstane na mě civět, jako předtím šedý vlk. Pomalu ke mně přejde a šetrně do mě šťouchne čumákem. Znovu se malátně svezu do peřin a usnu.

Proberu se brzy ráno. Uslyším klapnutí dveří, a do pokoje vejde doktor, který mi minule převazoval ruku. Usměje se na mě.
"Dobré ráno." Popřeje mi.
"Dobré" řeknu tiše.
"Jak se nám vede?" zeptá se doktor.
"Už dobře. Co je dneska za den?"
"Neděle chlapče," odpoví mile.
"Můžete o tom pomlčet?" Zeptám se mimo téma, ale jsem si jist, že ví o čem je řeč.
"Pomlčím, ale nebylo by lepší zajit za odbornou pomocí?" zeptá se se starostí v hlase.
"Tam už jsem byl mnohokrát, všichni říkají, že mi není pomoci." Usměji se smutně, jen pokývne hlavou.
"No, už jsi v pořádku, můžeš domů, tvá matka na tebe čeká venku v autě."
"Dobře." Vylezu z postele, mezitím doktor odejde. Obléknu se a jdu ven před nemocnici, hned jak vyjdu, uslyším mámin klakson u auta. Rozeběhnu se tam a nasednu.
"Ahoj," zašeptám tiše směrem k matce.
"Ahoj, ani nevíš, jak jsem se bála, když mi volaly, že ses zase chtěl zabít." Vzlyká.
"To nic mami, nic mi není." Mám nutkání ji utěšit objetím, ale stále mi v tom brání strach.
"Ale zítra do školy musíš." Řekne.
"Jsem si toho vědom," odpovím.
"Omluvím tě z tělocviku, dokud to nepovolí doktor dobře?" Jen kývnu, že rozumím.
"Tak pojď, jsme doma." Řekne a já vystoupím.
"Jdi si připravit tašku na ráno a pak přijď na večeři dolu."
"Ano madam," zasalutuju vesele, aby se o mne nebála. Rychle vyběhnu schody, naházím do tašky blok a propisku, ještě tam přibalím radši nějaké obvazy a jdu pomalu dolu. Nádherně to voní.
Přijdu do kuchyně a sednu si za stůl, máma mi hned dá jídlo až pod nos. Rychle to do sebe naházím a jdu do mého pokoje. Ještě zaslechnu tichý mámin povzdech. Nejdřív udělám hygienu a zalezu do postele, jak se hlavou dotknu polštáře, propadnu se do říše snů...

Probudí mě hrozný rachot budíku.
"To ne dnes jdu do té nové školy, mě se tam tak nechce." Tiše nadávám a jdu do koupelny, kde si jako obvykle vlezu pod sprchu. Po nějaké době vypnu sprchu a vylezu ven, usuším se, navleču na sebe černé roztrhané džíny a černé triko s krvavými nápisy. Podívám se do zrcadla.
"No ty zase vypadáš," zhodnotím kriticky. Nasadím si náušnici a namaluju si černé linky na oči. Spokojeně se podívám do zrcadla a s úsměvem dodám.
"Hotovo, to už je lepší." Seběhnu schody do kuchyně. Rozrazím dveře a vletím do kuchyně, kde okamžitě zasednu na své místo,
"dobré ráno," pozdravím matku, která dělá snídani.
"Dobré, jak se cítíš?"
"Nic moc."

"Na, tady máš omluvenku od doktora, že nesmíš cvičit." Podá mi složený papír.
"Ok, děkuju." Rychle se nasnídám. Vyběhnu si pro tašku a zase spěchám dolu ke dveřím, matka už na mě čeká v autě. Rychle si nasednu a matka vyjede.
"Drží ty obvazy pevně?" otočí se na mne matka.
"Ano drží," ušklíbnu se jejímu výrazu. Podívám se na palubní desku, už je 8:00 a máma právě zastavuje.
"Tak se měj srdíčko, pak přijeď domů, a kdyby něco, zavolej a já přijedu."
"Dobře, děkuju, mami, měj se." Procházím školním parkovištěm až k budově školy, projdu dveřmi a zamířím podle ukazatelů do ředitelny. Zaklepu na dveře ředitelny.
"Dále," ozve se a já vejdu. Usmívá se na mě postarší dáma a pokyne mi, abych si sedl.
"Vy musíte být Joshua Lerto, náš nový student, mám pravdu?"
"Ano," potvrdím jí to.
"Slyšela jsem, že nemůžete nějaký ten čas cvičit, máte omluvenku?"
"Ano, tady," odpovím a podám ji potvrzení od doktora.
"Dobře tedy, tady máte plánek školy a učebnice dostanete na hodinách."
"Dobře děkuji na shledanou."
"Na viděnou," rozloučí se se mnou ředitelka. Podle plánku najdu svou třídu a zaťukám.
"Dále!" Na výzvu vejdu.
"Dobrý den." Pozdravím slušně.
"Á vy musíte být ten nový student, vítám vás, pojďte se představit." Hned jak to vyslovil, vím, že ho nebudu mít rád. Nenávidím se představovat, nehodlám se s někým bavit a kamarádíčkovat se.
Když se dostavím před tabuli, upřou se na mě nevěřící pohledy od všech kluků. He asi se ptají, jak sem může chodit taková křehotinka. Taky zahlédnu zkoumavé pohledy na mé ruce v obvazech.
"Ahoj jsem Joshua, přistěhoval jsem se před týdnem a nestojím o kamarády." Řeknu ledově.
"Dobře posaď se, ať můžeme pokračovat." Řekne zaraženě učitel. Rozhlédnu se po třídě, jsou tu dvě volná místa, jedno vepředu vedle nějakého šprta a v poslední, vedle kluka co jsem potkal na útesech.
"Proč se nejdete posadit?" optá se mě učitel.
"Já nebudu sedět vepředu a vedle toho idiota vzadu taky ne." Řeknu rozhodně zase ledovým hlasem.
"Dobře Juane, pojď si sednout vedle Andreje a ty Joshuo, si jdi sednout dozadu."

Juan se na mě nabroušeně podívá a přesedne si. Já se odeberu nezaujatě do poslední lavice a začne hodina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kilia Ice Kilia Ice | E-mail | Web | 4. dubna 2016 v 18:17 | Reagovat

Jujky!!! *_* to bolo uzasne. Je mi luto ze som si na to nasla cas az tak neskoro, ale nelutujem, ze som si to stihla precitat. Nemam ti co vytknut . je to uzasne ako vzdy a ja uz netrpezlivo cakam na pokracovanie :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare.