Tyto stráky mohou obsahovat HET(vztah dívka X kluk), ale i SHOUNEN-Ai (vztah kluk X kluk ) Prosím komu se to nelíbí, ať opustí tento blog. Těm co se to líbí, pěkné počteníčko. Dále bych ráda upozornila na autorská práva, vše co je na tomto blogu je mnou vymyšlené, tím pádem mé vlastnictví. Děkuji za pochopení. Vždy u povídky, či kapitoly bude UPOZORNĚNÍ, jestli je to HET či SHOUNEN-Ai a jestli se tam náhodou nenachází scéna nevhodná mladší 18 let.

Vaše Lilien♥





3.Kapitola

12. dubna 2016 v 20:40 | Lilien |  Cyklus - Nešťastný vlk
Tak trochu se spožděním, ale přeci. Třetí kapitola je na světě, ať se líbí a samozřejmě věnování Kilii Ice ;) Užij si jí.


JUAN:
Jsem ve třídě jeden z prvních, sednu si do své lavice a pozoruji zaplňující se třídu. Najednou do třídy vtrhne Zík a vletí rovnou ke mně.
"Víš, že budeme mít nového spolužáka?" Vychrlí na mě.
"Jo, něco jsem zaslechl."
"A nevíš, co je zač a tak?" zeptá se Zík.
"To opravdu nevím." V tu ránu zvoní na hodinu. Ani nedávám pozor a přemýšlím, jako už mnohokrát, kdo byl ten kluk na útesech. Od té doby na něj musím myslet. Jak mě ale vylekal s tou rukou, zavzpomínám na krvavé obvazy.
"Á vy musíte být ten nový student, vítám vás, pojďte se představit." Zaslechnu učitele, ale nijak ho moc nevnímám.
"Ahoj jsem Joshua, přistěhoval jsem se před týdnem a nestojím o kamarády." Při tom hlase ztuhnu a nevěřícně se podívám na černovláska. No to mě podržte, tohle je můj nový spolužák? Ale vždyť je jak holka, ten nám nebude v karate stačit. Valím na něj nevěřící pohled.
"Dobře, posaď se, ať můžeme pokračovat." Řekne učitel. Ale on se ani nehne, jen přelétne třídu pohledem.
"Proč se nejdete posadit?" optá se ho učitel.
"Já nebudu sedět vepředu a vedle toho idiota vzadu taky ne." Odpoví mu. Teď na něj vyvalím oči, tak on si bude ještě vyskakovat? No počkej, až to někdy schytáš. Až teď si všimnu, jak má obě ruce zafačované. Co se mu asi stalo? Ptám se v duchu sám sebe.
"Dobře Juane, pojď si sednout vedle Andreje a ty Joshuo, si jdi sednout dozadu." Rozkáže učitel. Nasraně se na něj zadívám. No tak to si vypije. Zhodnotím a přesednu si. Pozoruji ho, jak se nezúčastněně odebere do poslední lavice. Znova začne hodina. Do konce hodiny přemýšlím, proč se tak chová, ale nic mě nenapadá. Probudí mě až zvonek jak ohlašuje konec hodiny.
"Ten si nějak dovoluje, když je jak holka a přesvědčili se, že to opravdu není holka?" vybafne na mě Zík o přestávce.
"No nevím, ale zajímalo by mě, co má s těma rukama." Řeknu, co by mě zajímalo.
"Hmmm to mě taky, to znamená, že si budeme muset počkat, než ho uvidíme, jak mu to jde co?" obrátí Zík
"Asi jo." Přitakám.

JOSHUA:
Poté co zazvoní, se rozlehne po místností šepotání a já vím o kom a na jaké téma. Něco na způsob: Není to holka? Jak se sem vůbec dostal, vždyť je to určitě slaboch. A tak dále takové je to vždy. Povzdechnu si a jdu na další hodinu, kdy máme Dějepis, ten uběhne rychle. Pak máme matematiku a po ní máme teorii karate. Poté zajdu na oběd a pak máme dvě hodiny Karate. Zrovna jdu do tělocvičny, projdu šatnami a jsem v tělocvičně, kde už čeká učitel.
"Dobry den."
"Á už se těším, až vás uvidím bojovat, hodně jsem o vás slyšel." Skoro zavýskne tělocvikář.
"Ahhh, no tak to si počkáte." Řeknu
"Pročpak?" optá se udiveně.
"No před nedávnem mě pustili z nemocnice, nesmím se namáhat a hlavně ruce," pohled sklopím k obvazům.
"Co se vám stalo?" řekne šokovaně.
"To vás nemusí zajímat, za týden budu v pořádku a ukážu vám, co je ve mně." Sednu si na lavičku, když do tělocvičny vcházejí ostatní studenti. No budu si muset zvyknout aspoň na dotyky při karate. To mi vrtá celé dvě hodiny hlavou, jestli to dokážu. Na konci druhé hodiny si řeknu, že když mě nebudou osahávat jako ten opilec, bude všechno ok a já to zvládnu, ale na ty dotyky mimo souboj si asi jen tak nezvyknu. Povzdechnu si a vyjdu ze školy, kde na mě čeká matka. Vlezu rychle do auta a jedeme domů. Zastavíme doma a jdu rovnou do kuchyně na večeři.
"Tak co? Co škola?" zeptá se mě matka, když dojídám večeři.
"Normálka," spolknu poslední sousto, umyju po sobě nádobí a jdu do pokoje, kde udělám úkoly. Když mám hotovo, jdu do sprchy a po sprše zalezu do postele.
Probudím se do nového dne, vyřídím hygienu, obleču se a zamířím do kuchyně na snídani.
Uběhl už týden od prvního dne v mé nové škole. Každý den to samé. Vstát, nasnídat, potom třídní hodina, dějepis, matika, teorie karate, oběd a dvě hodiny karate, na které jsem se chodil dívat a analyzoval jejich styly boje, měli je velmi podobné, ale jak jsem si všiml, na trenéra nikdo neměl.

I když Juan, ten blbec s ním dokázal držet krok, ale stejně nebyl tak dobrý, aby ho porazil. Ale necekl jsem ani slovo, ještě by se mi vysmívali, že zrovna já je kritizuji. Ale jak jsem se dozvěděl od trenéra v pátek, tak až budu schopen, sám si mě vyzkouší. Když mi to říkal, nedokázal jsem potlačit úšklebek a když dodal, že to nikdy nedělal, že vždy ho dal na starost nejlepšímu žakovy. Rozesmál jsem se s poznámkou: ti se budou tvářit, až si sednou na zadek a budou pozorovat zkoušení nového žáka s trenérem. Ale co, ruce už mám v naprostém pořádku. I když jizvy jsou stále růžové, proto nosím na zápěstí potítka. Nikdo nemusí vědět, že jsem se snažil o sebevraždu no ne?
Pomalu se zvednu od stolu, popadnu tašku s učením a vyrážím do školy. Dnes je konečně ten den, kdy to trenérovi pořádně natřu. Jen jemu jsem řekl, co se stalo, a on řekl, jestli budu dost dobrý, a porazím ho, tak bude trénovat se mnou, abych se vyhnul dotykům spolužákům. Nevím proč, ale od něj mi nevadí, možná proto, že se zná s mým mistrem a v mistra mám naprostou důvěru.
Na matčiny už jsem si zvykl také, ale když se mě dotkne někdo jiný, buď se roztřesu, nebo ucuknu. Mezitím co se probírám myšlenkami, jsem došel ke škole a mám namířeno do šaten, abych se přezul. Projdu ke své třídě a sednu si na své místo vzadu. Čekám, než všichni dorazí a až začne hodina.

JUAN:
Mířím do školy. Dojdu do šaten, tam se přezuju. Na cestě do třídy mě zastaví Zík.
"Slyšel si, že dnes bude poprvé trénovat s námi ten nový?" usměje se na mě.
"Opravdu? To je pro mě novinka." Žasnu
"Komu myslíš, že ho svěří?" zeptá se zvědavě. Takové škvrně dá určitě nějakému průměru, přece se s ním nebude zahazovat." Řeknu sebevědomě a vcházím do třídy. Pohledem se zarazím na Joshuovi, i když říkám, že je jak holka a podobně, něco mě k němu táhne, začínám si přát, aby ho trenér dal na starosti mě, ale vím, že to není možné, vždyť by to oproti němu nebylo fér. Všimnu si potítek na zápěstí. Asi ozdoba napadne mě. Jdu na své místo a do oběda přemýšlím, komu ho dá na starost.

JOSHUA:
Právě jdu z oběda do šaten. Zajdu ke skříňkám a rychle se převleču, než někdo přijde.
Pomalu vcházím do tělocvičny. Najdu tam pouze učitele.
"Dobrý den pane učiteli." Pozdravím slušně.
"A ahoj, nejdeš nějak dřív?" zeptá se s pohledem na hodiny.
"Ano nechtělo se mi mačkat vedle těch hromotluků." Odpovím pravdivě. Jen chápavě přikývne. Pochopil, uvědomím si. Dám si menší rozcvičku, skončím, až když slyším šramot v šatně. Sednu si na lavičku a koukám se, jak se zaplňuje tělocvična. Zazvoní.
"Ták, jsme tu všichni?" rozlehne se tělocvičnou učitelův hlas. Cítím v zádech pohled, nenápadně se otočím a zahlédnu Juana a myslím, že Zíka jak na mě hledí a o něčem diskutují. Zatváří se pobaveně a tak se rychle otočím a dávám pozor, co učitel říká.
"Tak všichni víte, že máme nového studenta a ten díky zdravotnímu stavu nesměl cvičit, ale teď je v pořádku a tak teď bude následovat zkouška. Poprosil bych, abyste si sedli a ty Joshuo, se šel postavit naproti mě." Řekne rozhodně a tak se postavím a zamířím k němu.
"Dobře." odpovím.
"Počkat to ho budete zkoušet vy?" zaslechnu něčí hlas, když se za ním podívám, uvidím zmateného Zíka.
"Ano." Odpoví učitel klidně. Teď se ozve několikanásobné zalapání po dechu.
"Jsi připravený?"
"Ano."
"Tak se ukaž, jestli je pravda, co jsem o tobě slyšel." Zašeptá, že to musím slyšet jen já.
"Jdeme na to!" Vykřikne a začíná souboj.


Joshua:
Nejdříve na mě zkouší kopy a podobné techniky, těm se ovšem bez nejmenší námahy vyhnu, tak jak mě to učil mistr. Díky vlkovi ve mně, jsem ještě hbitější a rychlejší a také silnější. Jak jsem si stačil všimnout, ale i bez nich jsem byl nejlepší a teď jsem ještě více díky vlkovi v sobě, sice jsem zrůda, ale tohle se může hodit. Pro sebe se usměju, boj mě vždy bavil. Teď se mě učitel snaží zasáhnout prstními technikami, ale zase marně. Začne přitvrzovat a začíná byt agresivnější, odrážím jeho útoky a pár ran uštědřím já jemu. Začíná vypadat deprimovaně, já se začnu jen uvolněně smát a pokračuju na hru kočka a myš. Už to trvá dobrou půl hodinu a učitel vypadá unaveně, tak ho jedním chvatem pošlu k zemi. Začne se vydýchávat. Podám mu ruku se slovy.
"Promiňte, zase jsem si pohrával?" zeptám se kajícně. Ale asi jsem to řekl více nahlas, než jsem měl v úmyslu, protože se za mnou ozvou zvuky zalapání po vzduchu, nevěřící šuškání a obdivné hvízdání.
"To ano, slyšel jsem, že to děláš často, ale že nejsi ani zadýchaný. Vypadá to, že jsem tě podcenil, opravdu jsou ty zvěsti pravdivé a ne pouze legendy." Usmál se na mě trenér, úsměv mu oplatím.
"Máš chvílí volna a svůj slib splním, můžeš jít." Řekne ještě lehce zadýchaně. Poděkuju a rozloučím se. Běžím domů, díky tomuto zápasu jsem přestal myslet na otce i na toho ožralu, ale teď mě to zase táhne dolů, ale jsem rád, že bude můj partner trenér a ne některý ze studentů.

Juan:
Nechápu to, proč ho bude zkoušet trenér sám osobně? Dívám se, jak na něj učitel zkouší různé techniky, všem se úspěšně vyhýbá. Připomíná mi hravé vlče. Tak kouzelné... O čem to přemýšlím proboha, co to se mnou je? Ptám se sám sebe. Vidím, jak se usmívá a obratně se vyhýbá a jako by tančil, několikrát zasáhne trenéra, to se skoro nikomu nepovede, skoro ani mě ne a on se ještě usmívá. Trenér vypadá na prášky a ten kluk Joshua se jen začne uvolněně smát a pokračuje se smíchem v boji. Když uslyším ten krásný jemný smích, rozbuší se mi srce, zní to jako skřivánek za letního větříku, jsem naprosto okouzlen. Je tak nádherný. Na co to zase myslím? Přestaň! Okřiknu se a zavrtím hlavou, abych se probral. Právě Joshua použije jeden chvat, který jsem ještě neviděl, a učitel leží na zemi a vydýchává tento souboj. Joshua mu podá ruku se slovy.
"Promiňte, zase jsem si pohrával?" řekne až kajícným hlasem. Z laviček se začne ozývat různé zvuky a já jen třeštím oči, jestli to myslel vážně. Pro něj to byla jako hra?
"To ano, slyšel jsem, že to děláš často, ale že nejsi ani zadýchaný. Vypadá to, že jsem tě podcenil, opravdu jsou ty zvěsti pravdivé a ne pouze legendy." Ozve se trenér a povolí mu odejít, když se zavřou za ním dveře, všichni se překřikují, jak to dokázal atd. Vedle mě se ozve Zík.
"Ten má ale páru co?" zeptá se mě překvapeně.
"To ano," řeknu okouzleně. Vypadá to, ale že si toho nevšiml.
"Tak a teď si dejte rozcvičku a poté souboje v párech." křikne učitel. Jsem v páru se Zíkem, ale vůbec se nesoustředím, pořád musím myslet na Joshuu, tak není divu, že prohraji, omluvím se učiteli, že mi není dobře a omluvím se, že jdu domů. Bez námitek mě pošle a já cestou přemýšlím, co to bylo za pocit, když se tak krásně rozesmál. Dojdu domů a zalezu do pokoje, kde leží Zer a upírá na mě pohled.
"Co to se mnou je Zery?" zeptám se ho zoufale.
"Tak dlouho mi nedal spát a teď to bude ještě horší. Proč se mi stane, vždy když ho vidím pocit, že ho mám objímat a chránit?" pokládám dál otázky. Nic, žádná odpověď.
Jen zmučeně padnu do postele a ani nevím jak, a už nevím o světě.

Joshua:
Podléhám depresím, podléhám strachu a bolesti minulosti. Místo mě tam náhle stojí černý vlk. Ach tak, já zapomněl, že se spouští strachem, musím se to naučit. Možná bych si měl přečíst tu knihu.

"Jo to bude nejlepší," řeknu si a už jsem na cestě do obýváku, kde by mohla být?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kilia Ice Kilia Ice | E-mail | Web | 12. dubna 2016 v 21:05 | Reagovat

Krasne ako vzdy. Teraz si asi dlho pockam, ale snad sa dockam 😄😄 :D uz sa tesim na pokracko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare.